Evropou obchází opět strašidlo. Tentokrát to není strašidlo komunismu, ale možná snad i něco horšího. Každým dnem se na celou euroatlantickou civilizaci valí nové Jobovy zvěsti. Možný bankrot Řecko, možná i dalších zemí (jakou jsou obrovské ekonomiky Itálie a Španělska), hloupé dohady o navýšení zadlužení ekonomiky USA, zvýšení DPH v České republice… Nic z toho nezní dobře. Ekonomiky západoevropských zemí i té české jsou extrémně předlužené a nikdo neví, co bude dál.

Dostali jsme se opravdu do nezáviděníhodné situace. Pravděpodobně jsme se dostali do situace (já tu pravděpodobnost považuji za hraničící s jistotou), kdy už není cesta zpátky. Sami totiž nejsme schopni se bez zadlužování obejít. Pravděpodobně není v Evropě žádný stát, který by se uměl z dluhové krize vyhrabat, všichni jsou závislí na přílivu kapitálu. Kapitál zatím proudí, protože existuje řada extrémně bohatých lidí, kteří skrze banky na zadlužování států brutálně vydělávají. Jednoho dne ale tenhle zdroj vyschne. Je otázka co bude dál.

Osobně vzhlížím k budoucnosti s velkými obavami, protože jednoho dne, a nebude to možná dlouho trvat, dojde ke zlomu. Státy budou postaveny před zásadní otázku – co bude dál? Postavíme se proti svým vlastním zákonům a řekneme: „Promiňte drazí miliardáři, milionáři, investoři, banky a šejkové – prostě už nemůžeme dál tahat peníze z kapes obyčejných poplatníků, protože ti padli docela na hubu?“ Anebo necháme padnout státy až na dno? Nevím. Opravdu nevím, co bude dál. Ale bojím se, že se dočkáme něčeho, co tady ještě nebylo, něčeho co může dopadnout opravu, ale opravdu špatně.